"Pojď si sednout," řekl po chvíli. "Promluvíme si. Teď už přestává všechna legrace."
Äsa Torellová mlčela. Šla do obývacího pokoje a sedla si do křesla. Kollberg šel do předsíně a položil revolver na přihrádku na klobouky. Pak si svlékl sako, sundal si kravatu, rozepnul si límec košile a vykasal si rukávy. Šel do kuchyně, vypláchl kastrol, uvařil dva šálky čaje, odnesl je do pokoje a postavil je na stůl. Nakonec ještě vyprázdnil popelníky, pootevřel jedno okno a sedl si.
"Tak to bychom měli," řekl. "V první řadě bych rád slyšel, co jsi myslela tím Żv poslední době®. Říkala jsi, že se mu v poslední době líbilo chodit ozbrojený."
"Mlč prosím tě," řekla tiše Äsa. Po několika vteřinách dodala:
"Počkej."
Skrčila nohy, až se chodidly opírala o okraj křesla, sevřela si rukama kolena a seděla bez hnutí.
Kollberg vyčkával.
Přesněji řečeno čekal patnáct minut a po celou tu dobu o něho Äsa pohledem ani nezavadila. Oba mlčeli. Nakonec se mu podívala do očí a řekla:
"Tak, a teď začni."
"Jak je ti?"

"A kulky jsou opilované křížem," řekl. "To je zakázáno dokonce i v Americe. Je to nejnebezpečnější zbraň; jaká kdy byla vyrobena. Tou bys zabila i slona. Kdybys s tímhle postřelila člověka ze vzdálenosti pěti metrů, tak mu kulka způsobí ránu velikou jak talíř a odhodí ho do vzdálenosti deseti metrů. Odkud to proboha máš?"
Pokrčila zmateně rameny.
"To je Äkeho. Měl to celou dobu."
"V posteli?"
Zavrtěla hlavou a dodala tiše: "Ne, to ne. To já... až teď..."
Strčil si náboje do kapsy u kalhot, namířil hlaveň k podlaze a zmáčkl spoušť. V tichu bytu zaznělo cvaknutí spouště a vzápětí po něm se ozvala ozvěna.
"I spoušť je opilovaná," řekl. "Aby byl citlivější a rychlejší.
Tohle mít v domě je hotové šílenství. To je horší než ruční granát připravený k výbuchu při prvním dotyku. Bylo by stačilo, kdyby ses ve spaní převalila z boku na bok, a..."
Zmlkl.
"V poslední době jsem toho moc nenaspala."
"Hm," řekl Kollberg jakoby sám pro sebe. "Musel si to schovat, když jsme někde zabavovali zbraně. Prostě to ulil. "
Vážil veliký, těžký revolver v ruce a prohlížel si jej. Pak se podíval na Äsino pravé zápěstí. Bylo útlé jako zápěstí dítěte.
"Vlastně ho chápu," zamumlal. "Pokud někoho zajímají střelné zbraně, tak..."

Äsa Torellová

se nervózně kousla do spodního rtu.
"Asi před třemi měsíci," řekla.
"Předpokládám, že to fotografoval sám?"
"Samozřejmě. Měl... byl dokonale vybavený. Samospouštěč, stativ, a jak se to všecko jmenuje."
"Ale proč měl ty fotografie v psacím stole?"
Nastala krátká pauza.
"Neměl totiž ve své kanceláři vůbec nic soukromého," dodal na vysvětlenou, "jenom tyhle fotografie."
Nastalo dlouhé mlčení. Nakonec Äsa pomalu zavrtěla hlavou a řekla:
"Nevím. Nemám tušení."
Je na čase změnit téma, pomyslel si Kollberg.
"Nosíval pistoli u sebe pořád?"
"Skoro. "
"Proč?"
"Líbilo se mu to. Aspoň v poslední době. A zajímaly ho střelné zbraně."
Zmlkla a zdálo se, že o něčem přemýšlí: Najednou vstala a rychle odešla z pokoje. Viděl ji projít krátkou chodbičkou do ložnice.
Šla k posteli. V hlavách postele ležely vedle sebe dva pomačkané polštáře. Pod jeden z nich vstrčila ruku a řekla váhavě:
"Jednu pistoli... mám tady."
Kollbergova poněkud obtloustlá postava a jeho flegmatický zjev působily klamným dojmem, a to v nejednom směru. Ve skutečnosti byl neobyčejně mrštný a měl velice rychlé reakce.
Äsa Torellová se nad postelí ani nestačila narovnat, když už stál vedle ní a jediným hmatem jí vykroutil zbraň z ruky.
"To není žádná pistole," řekl. "To je revolver. Americký revolver, kolt pětačtyřicet s dlouhou hlavní. Jmenuje se Peacemaker. Absurdní název. Ještě ke všemu je nabitý. A odjištěný."
"Jako bych to nevěděla," zamumlala Äsa.
Otevřel komoru a vyndal náboje.

"Ano. Od té doby, co přestal hrát kopanou, bylo fotografování jeho jediným koníčkem. Měl tři fotoaparáty. V koupelně je ještě jeho zvětšovací aparát. Zřídil si tam temnou komoru."
Najednou se zadívala tázavě na Kollberga.
"Proč tě to vlastně zajímá?"
Šoupl obálku k její straně stolu. Odložila zapalovač a roztřesenýma rukama fotografie z obálky vytáhla. Podívala se na tu vrchní a zrudla až po kořínky vlasů.
"Kde... kde jsi to našel?"
"V jeho psacím stole ve Västberze."
"Cože? V jeho psacím stole?" Zamrkala a nečekaně se zeptala:
"Kolik lidí to vidělo? Celý policejní sbor?"
"Ne. Jenom tři."
"Kdo?"
"Martin, já a moje žena."
"Gun?"
"Ano."
"Proč jsi jí to ukazoval?"
"Protože jsem chtěl jít k tobě. Chtěl jsem, aby věděla, jak vypadáš."
"Jak vypadám? A jak vypadáme s Äkem..."
"Áke je mrtev," řekl bezbarvě Kollberg.
Červeň jí z obličeje ještě neustoupila, dokonce ani z krku a paží. Na čele těsně pod linií vlasů jí vyvstaly drobné, čiré kapičky potu.
"Fotografoval to tady?"
Přikývla.
"Kdy."

"A proč by ne? Nakonec se přece ukázalo, že to bylo na místě, ne?"
Neodpověděl.
"I když mu vlastně k ničemu nebyla."
Kollberg ještě pořád mlčel.
"Milovala jsem ho."
Její hlas byl tentokrát jasný, konstatující. Zdálo se, že si prohlíží jediný bod kdesi za Kollbergovou hlavou.
"Poslechni, Äso!"
"No..."
"Byl tedy, jak jsi říkala, hodně mimo domov. Co dělal, to nevíš.
A my to taky nevíme: Není možné, že měl jinou? Co myslíš? Chci říct jiné děvče."
"Ne."
"Jsi o tom přesvědčena?"
"Nejsem přesvědčena, ale vím to."
"Jak si takovou věcí můžeš být tak jista?"
"Do toho nikomu nic není. Kromě mě. Já to prostě vím."
Najednou se mu podívala přímo do očí a zeptala se ho:
"Vy jste si vážně mysleli, že měl milenku?"
"Ano. A ještě pořád s tou možností počítáme."
"Tak ji klidně škrtněte. Je to vyloučeno."
"Proč? Jak to?"
"Už jsem řekla, že ti do toho nic není."
Kollberg zabubnoval prsty do stolu a zeptal se:
"Prostě sis tím jistá? Naprosto jistá?"
"Ano. Naprosto."
Kollberg se znova zhluboka nadýchl. Jako by se připravoval ke skoku.
"Zajímal se Äke o fotografování?"

"Jak tomu mám rozumět?"
"Tak i tak. V první řadě se tě musím na něco zeptat: Nevíš, co Äke v tom autobuse pohledával?"
"Ne! Nemám tušení! "
"My taky ne," řekl Kollberg.
Nastala krátká pauza. Pak se zhluboka nadýchl a dodal:
"Áke ti neříkal pravdu."
Reagovala velmi prudce. V očích se jí zablýsklo, zaťala ruce, až se jí cigareta mezi prsty přelomila a tabák se jí vysypal na kalhoty.
"Jak si dovoluješ tvrdit mi něco takového?"
"Je to tak. Áke nebyl ve službě ani v pondělí, kdy byl zastřelen, ani v sobotu. Celý říjen a první polovinu listopadu měl skoro pořád volno."
Zírala na něho s očima dokořán a neřekla ani slovo.
"Tak vypadají fakta," řekl Kollberg. "Pak je tu další věc, kterou si chci vyjasnit: nosíval pistoli, když nebyl ve službě?"
Chvilku jí trvalo, než odpověděla:
"Jdi už k čertu a dej mi s tím vyslýcháním pokoj! Proč za mnou nepřijde pan veliký vyšetřovatel osobně? Proč nepřijde Martin Beck?"
Kollberg se kousl do spodního rtu. "Brečela jsi hodně?"
"Ne. Nemám to v povaze."
"Tak k čertu odpověz. Musíme si navzájem pomáhat! "
"V čem?"
"Chytnout vraha! Vraha. Äkeho a těch ostatních!"
"Proč?"
Chvilku seděla mlčky. Pak řekla tiše, že jí téměř nerozuměl:
"Z pomsty. O to vám jde. O pomstu."
"Nosíval pistoli, nebo ne?"
"Nosíval. Aspoň většinou."
"Proč?"

"Co?"
"Nevíš náhodou, kdy tohleto Äke napsal "
Šla k němu, letmo se do knihy podívala a řekla: "Nemám tušení."
Zamáčkla napůl vykouřenou cigaretu do přeplněného popelníku a postavila se vedle stolu s rukama volně zkříženýma přes břicho.
"Co je, proboha?"
Kollberg se na ni zkoumavě zadíval. Byla opravdu drobná a vypadala uboze. Místo pleteného svetru měla dnes modrou košili s krátkými rukávy, která jí volně visela přes kalhoty. Měla husí kůži a košile jí na hubeném těle plandala jako volný přehoz.
"Sedni si," řekl.
Pokrčila rameny, vzala si další cigaretu, a marně se ji pokoušejíc zapálit, šla ke dveřím ložnice.
"Tak už si sedni! " rozkřikl se Kollberg.
Trhla sebou a podívala se na něho. Veliké hnědé oči se jí na okamžik zlobně zaleskly. Šla ke křeslu a sedla si naproti němu.
Seděla rovně jako svíčka a s rukama na stehnech. V pravé ruce ještě držela zapalovač a v levé nezapálenou cigaretu.
"Je na čase vyložit karty na stůl," řekl Kollberg a rozpačitě zašilhal na hnědou obálku. Přitom horečně přemýšlel, proč jen tak nešťastně začal.
"Výborně," řekla hlasem jako zvon. "Jenomže já žádné karty nemám."
"Ale já mám."
"To je zajímavé."
"Posledně jsme ti neřekli všechno."
Svraštila tmavé, husté obočí.

Musí sní nějakým způsobem navázat docela normální hovor. Ale jak?
Vstal a šel k vyřezávané knihovně. Prohlížel si hřbety knih a vytáhl jeden svazek. Byla to dosti stará kniha od Otty Wendela a Arneho Svenssona a jmenovala se "Příručka zkoumání místa činu", vydaná roku 1949. Otočil titulní stránku a četl:
"Tato kniha vyšla v číslovaném nákladu. Tento výtisk má číslo 2080 a je určen strážmistrovi Lennartu Kollbergovi.
Účelem příručky je posloužit kriminalistům v jejich odpovědné a často obtížné práci při zkoumání místa činu.
Její obsah je důvěrné povahy. Autoři proto připomínají, že by neměla přijít do nepravých rukou."
Slova "strážmistru Lennartu Kollbergovy" tam kdysi vepsal sám.
Byla to dobrá kniha a tehdy před lety mu byla k nemalému užitku.
"Tohle je moje stará učebnice," poznamenal.
"Tak si ji vem," řekla krátce.
"Ne. Před lety jsem ji dal Äkemu."
"Hm, to jsem ráda, že není kradená."
Listoval dál a přitom přemýšlel, jak pokračovat v hovoru. Co udělat nebo říct. Tu a tam uviděl podtržená místa. Na dvou místech byly na okraji kuličkovou tužkou připsány poznámky, obě v kapitole "Vražda z vilnosti".
"Vrah z vilnosti (sadista) bývá často impotentní, a proto se dopouští násilí, aby touto abnormální cestou dosáhl pohlavního ukojení."
Někdo - zcela jistě Stenström - tuto větu podtrhl. Na okraji vedle ní udělal vykřičník a připsal tam: "nebo naopak".
Dole na téže stránce začínal odstavec slovy: "Vraždy z vilnosti se často dopouští..." V tomto odstavci skládajícím se z řady bodů Stenström podtrhl dva, a sice:
4. po sexuálním aktu, aby předešel udání
5. následkem šoku Na okraji k těmto bodům Stenström připsal:
6. aby obě odstranil, ale jde potom o vraždu z vilnosti?
"Poslyš, Äso," ozval se Kollberg.

Ruce neudržela ani chvilku v klidu a na vnitřní straně mezi ukazovákem a prostředníkem levé ruky byly veliké, jedovatě žluté skvrny od kouření. Na stole leželo pět načatých balíčků cigaret.
Kouřila dánskou značku Cecil. Äke Stenström byl nekuřák.
"Co jsi chtěl?" zeptala se ne zvlášť vlídně.
Šla ke stolu, z jednoho balíčku vytřepala cigaretu, roztřesenýma rukama si ji zapálila a zápalku hodila na zem. Pak řekla:
"Zřejmě nic. Jako ten blbec Rönn. Ten tu pokyvoval hlavou a něco mumlal nejmíň dvě hodiny."
Kollberg neodpovídal.
"Odhlásím telefon," řekla zničehonic.
"Ty nechodíš do práce?"
"Ne, doktor mě uznal."
Kollberg přikývl.
"Bohužel," dodala. "Firma má podnikového lékaře. Vzkázal si pro mě a řek mi, abych si jela na měsíc odpočinout na venkov nebo radši do ciziny. A poslal mě domů."
Vtáhla kouř a odklepla popel. Většina ho spadla vedle popelníku.
"Už to jsou tři týdny," řekla. "Kdyby mě byl nechal chodit do práce jako normálně, tak jsem na tom byla daleko líp."
Otočila se jako na obrtlíku a šla k oknu, podívala se na ulici a zaryla prsty do záclony.
"Jako normálně," zamumlala sama pro sebe.
Kollberg se zavrtěl. Měl nepříjemný pocit, že to dopadá hůř, než očekával.
"Co jsi tedy chtěl?" zeptala se, aniž se odvrátila od okna. "Tak odpověz, proboha! Řekni něco! "

"Nerozsvítila bys, abychom na sebe viděli?"
"Já vidím dost. Ale když chceš, tak samozřejmě rozsvítím."
Otočila vypínačem, ale nesedla si. Chodila sem a tam jako tygr v kleci.
Bylo tu dusno a nevětráno. Zřejmě několik dní nevysypala popelníky. Všude se válely neuklizené věci a otevřenými dveřmi bylo vidět do ložnice na neustlanou postel. I tam to vypadalo hodně neuklizené. Předtím zahlédl z haly, že v kuchyni je plno neumytého nádobí.
Zadíval se na Äsu. Šla nervózně k oknu do ulice, otočila se na podpatku a šla zpátky směrem ke dveřím do ložnice. Tam na okamžik zůstala stát a zahleděla se na postel, pak se najednou otočila a zase šla k oknu. A zase zpátky, zas a zas.
Musel se za ní neustále otáčet sem a tam, jako by sledoval tenisový zápas.
Za těch devatenáct dní, co tu byl naposled, se Äsa Torellová změnila. Měla na sobě tytéž nebo hodně podobné tlusté šedivé ponožky a tytéž černé dlouhé kalhoty, její tmavé, krátce přistřižené vlasy a hranatý obličej působil stejným dojmem jako tehdy. Tentokrát ale měla kalhoty samou skvrnu od cigaretového popela a její vlasy byly nečesané a neupravené. Hnědé oči těkaly sem a tam. Měla tmavé kruhy pod očima a suché popraskané rty.

Kollberg stál v domě na Tjarhovské ulici ve druhém poschodí přede dveřmi bytu Äsy Torellové. Bylo už osm večer a Kollberg se necítil ve své kůži. V pravé ruce držel obálku ze Stenströmova psacího stolu ve Västberze. Nad mosaznou jmenovkou na dveřích byl ještě pořád bílý lístek se Stenströmovým jménem.
Zvonek zřejmě nefungoval a podle svého zvyku zabouchal Kollberg na dveře rukou. Äsa Torellová mu ihned otevřela, Civěla na něho a za okamžik řekla:
"Už jsem tady. Jen mi proboha neprokopni dveře."
"Promiň," omlouval se Kollberg.
V bytě bylo přítmí. Sundal si kabát a rozsvítil v předsíni. Stará policejní čepice ležela na svém obvyklém místě na poličce jako posledně. Vedení zvonku bylo utrženo a viselo nade dveřmi.
Äsa Torellová si všimla jeho pohledu a zabručela: "Běhala sem spousta pitomců, novináři, fotografové a bůhvíkdo ještě a zvonili mi na dveře v jednom kuse."
Kollberg mlčel. Vešel do obývacího pokoje a sedl si do jednoho z křesel ‚safari‘.

"A co je to za sortu?"
Horst Dieke vyšpulil rty.
"Děvky. Děvky zadarmo."
Nordin potřásl hlavou.
"Poznal jsi jenom Stockholm, Horste. Škoda."
"Jinde je to lepší?"
Nordin horlivě přikyvoval. Po chvíli řekl: O tom chlapíkovi si na víc nevzpomínáš?"
"Ne. Jenom to, jak se smál. Takhle."
Dieke otevřel ústa a znova se mečivě, pronikavě zasmál.
Nordin kývl hlavou a rozloučil se.
U nejbližší svítilny se zastavil a vytáhl z kapsy notes.
"Plavá Malin," řekl si pro sebe. "Feťáci. Děvky. To jsem. si vybral povolání. Ale nezavinil jsem si to sám. Nebýt táty, tak jsem dělal něco jiného."
Po chodníku se blížil muž. Nordin zvedl myslivecký klobouk, který už měl celý zasněžený, a oslovil ho:
"Promiňte, mohl byste mi.:."
Muž se po něm podíval rychlým, nedůvěřivým pohledem; trochu se přikrčil a přidal do kroku.
"... byste mi říct, kudy se dostanu ke stanici podzemní dráhy?" dokončil tiše Nordin svůj pokojný dotaz, ale to už stál v chumelenici sám.
Znova potřásl hlavou a připsal si do notýsku několik slov.
Pablo nebo Paco. Bílé volvo amazon. Hospoda na Tegnérově ulici u Sveiny třídy. Smích. Plavá Malin.
Pak si zastrčil notýsek a tužku do kapsy, povzdychl si a brodil se sněhem dál.

"A jak se jmenuje?"
"Nevím. Ale říká se jí..."
"Jak se jí říká?"
"Moment. Už vím. Plavá Malin."
"Jak to víš?"
"Viděl jsem ji dřív. Ale ne tady."
"A kde?"
"V jedné hospodě na Tegnérově ulici blízko Sveiny třídy. Chodí tam samí cizinci. Ale je to Švédka."
"Plavá Malin?"
"Ano. "
Nordina žádná další otázka nenapadala. Podíval se zamyšleně na zelené auto a řekl:
"Doufám, že dobře dojedeš domů."
Dieke se široce usmál.
"Určitě."
"Kdy se vrátíš?"
"Už se nevrátím."
"Už se nevrátíš?"
"Ne. Mně se Švédsko nelíbí. Stockholm taky ne. Samé násilnosti, feťáci, zloději, alkohol."
Nordin mlčel. Vlastně s ním souhlasil.
"Hrůza," odtušil Švýcar. "Ale cizinec tu snadno vydělá peníze.
Jinak to tu nestojí za nic. Bydlíme v jednom pokoji čtyři, a přitom platím čtyři sta měsíčně. Vyložené vyděračství. Svinstvo.
Protože není dost bytů. Jít do dražší restaurace, na to mají bohatí a zloději. Ale našetřil jsem si dost peněz a jedu domů:
Zařídím si autodílnu a ožením se."
"Tady nemáš dívku?"
"Švédské dívky se mi nelíbí. Možná studenti nebo tak se můžou seznámit s lepší dívkou. Dělník jenom s jednou sortou. Jako je tahle Plavá Malin."

"Byly moc levné. Asi kradené."
"Jak se jmenuje ten Španěl?"
Dieke pokrčil rameny.
"Nevím: Paco nebo Pablo nebo Paquito, tak nějak se jmenoval. "
"Jaké měl auto?"
"Měl dobrý vůz. Volvo amazon. Bílý."
"A ten, co se smál?"
"To vůbec nevím. Přijel s ním, s tím Španělem. Zdálo se mi; že je opilý. Ale neřídil."
"Byl taky Španěl?"
"Myslím, že ne. Spíš Švéd. Ale nevím to jistě."
"Jak je to dlouho, co tu byl?"
Nordin si otázku srovnal v hlavě, aby se vyjádřil spisovněji:
"Je to dávno, co tu byl naposled?"
Teď to snad bylo správně?
"Tři týdny. Nebo dva. Nevím to přesně."
"Viděl jsi toho Španěla od té doby? Toho Paca nebo jak se jmenoval?"
"Ne. Asi se už vrátil do Španělska. Potřeboval peníze na cestu, proto ty součástky prodával. Aspoň to tvrdil."
Nordin se znova zamyslel.
"Říkal jsi, že se ti zdálo, že je opilý. Ten druhý, co se smál.
Nemohlo to být tím, že byl zfetovaný?"
Švýcar pokrčil rameny.
"Nevím. Ale spíš bych řekl, že byl opilý. Nebo že by fetoval?
Vlastně proč ne? To tady dělají skoro všichni. Buď vysedávají někde v demolicích a píchají si drogy, nebo kradou. Nemám pravdu?"
"Vůbec nevíš, jak se moh jmenovat nebo jak mu říkali?"
"Ne. Ale párkrát s ním v autě bylo jedno děvče. Vysoká blondýna s dlouhými vlasy."

"To budeš mít co dělat."
"Asi ano. Stál mě jenom stovku. Ale dám ho do pořádku. Já se v autech vyznám."
"Jak se jmenuješ?"
"Horst. Horst Dieke." "
"Já jsem Ulf. Ulf Nordin."
Švýcar se usmál. Měl bílé zuby bez kazů. Působil sympaticky.
"Tak ty nevíš, kdo by to moh být?"
Dieke zavrtěl hlavou.
"Bohužel."
Nordin nebyl ani trochu zklamán. Dopadlo to tak, jak on sám i kolegové očekávali. Kdyby neměli tak málo stop, tak by za tou paní nikdo nejezdil. Přesto se ještě nechtěl vzdát a kromě toho nijak netoužil zpátky do té tlačenice mezi nevlídnými lidmi v podzemní dráze. Švýcar se mu zřejmě snažil vyjít vstříc. Zeptal se:.
"Víc toho nemáte? Myslím o tom člověku." Nordin se zamyslel.
Nakonec poznamenal: "Pořád se směje. A nahlas."
Chlapík se kupodivu rozzářil.
"Tak toho znám! Směje se takhle."
A Dieke otevřel ústa a vyloudil mečivý zvuk, pronikavý a ostrý jako křik sluky.
Nordina to tak překvapilo, že se hned nemohl vzpamatovat.
"Tak nějak," řekl nakonec.
"Aha," usmál se Dieke, "tak teď už vím, koho myslíš. Menší a snědý."
Nordin mlčky vyčkával.
"Byl tady čtyřikrát nebo pětkrát. Nebo víckrát. Ale nevím, jak se jmenuje. Přijel sem s nějakým Španělem, který mi chtěl prodat součástky. Několikrát. Ale žádné jsem od něho nekoupil."
"A proč?"

"Takového kamaráda nemám. Já se nestýkám s moc člověkama."
"Chtěl jsi říct s moc lidma," řekl přátelsky Nordin.
"Ano. S moc lidma. "
"Ale prý sem k tobě jezdí hodně lidí."
"Jezdí sem s autama. Chtějí spravit, když něco nefunguje. "
Pak se zamyslel a dodal:
"Já jsem automechanik. Pracuju na jedné dílně... v jedné autodílně na Okružní třídě. Ale jenom dopoledne. Jezdí ke mně Němci a Rakušani, co znají tuhle garáž, abych jim zadarmo spravil auta. Spoustu z nich ani neznám, jak se jmenují. Ve Stockholmu je jich moc."
"Ten, kterého hledáme, nosíval často černý nylonový kabát a světle béžový oblek."
"To mi nic neříká. Takového si nepamatuju. Určitě."
"Kdo jsou to ti tví kamarádi, co sem k tobě jezdí?"
"Několik Němců a Rakušanů."
"Byl tu z nich dneska někdo?"
"Ne, vědí, že teď nemám čas. Pracuju ve dne v noci na tomhle autě."
Ukázal zamazaným palcem na auto a dodal:
"Chci ho dát do vánoc do pořádku, abych v něm moh jet domů k rodičům."
"Do Švýcarska?"
"Ano. "

Stál tam zelený vůz z roku 1955. Pokud vůbec je pojízdný, může mít cenu nejvýš čtyř set korun, napadlo Nordina, který značnou část svého volného času věnoval motorovým vozidlům a obskurním obchodům s auty.
Vůz stál na nízkých špalcích a měl otevřenou kapotu. Pod vozem ležela na zádech nehybná postava. Byly vidět jenom nohy v modrých pracovních kalhotech.
Mrtev, napadlo Nordina. S píkou na led v srdci. Zapomněl na Sundsvall i na Hjoggböle, kde vyrostl, šel k autu a pravou nohou se dotkl ležícího těla.
Trhlo sebou jako po ráně elektrickým proudem. Muž vylezl a postavil se. Stál tu před Nordinem s montážní lampou na šňůře a zkoprněle na návštěvníka zíral.
"Policie," řekl Nordin.
"Já mám papíry v pořádku," řekl okamžitě chlapík.
"To rád věřím," odpověděl Nordin.
Majitel garáže byl štíhlý chlapík kolem třicítky s hnědými vlnitými vlasy a pečlivě pěstěnými kotletami.
"Ty jsi Ital?" zeptal se Nordin, který podle cizího přízvuku poznal nanejvýš Finy.
"Ne, Švýcar. Z německé části Švýcarska. Kanton Graubünden. "
"Mluvíš dobře švédsky."
"Jsem tu šest let. O co jde?"
"Hledáme jednoho z tvých kamarádů."
"A koho?"
"Nevíme, jak se jmenuje."
Nordin si chlapíka v kombinéze prohlížel a pak dodal: "Je o něco menší než ty a trochu tlustší. Má tmavé delší vlasy, hnědé oči a je mu asi tak pětatřicet let."

Nordin vzdychl a posadil si na hlavu klobouk.

"Tak já se tam půjdu pozeptat," řekl. "Děkuju a na shledanou."
"Nechcete... jít dál?"
"Ne, děkuju."
Otevřela dveře asi tak o deset centimetrů víc, vrhla na něho žádostivý pohled a zeptala se dychtivě:
"Je za to nějaká odměna?"
"Za co?"
"No... já nevím..."
"Sbohem, paní.
Brodil se sněhem ve směru, který mu naznačila. Měl pocit, jako by mu někdo položil na hlavu teplý obklad. Paní ihned zavřela dveře a teď už jistě stojí u okna v ložnici v prvním poschodí.
Byla to malá garáž z eternitu se střechou z vlnitého plechu a stála poněkud stranou. Jistě se do ní vešla nanejvýš dvě auta.
Nad dveřmi svítila elektrická lampa.
Otevřel jednu polovinu dveří a vešel.

Otočila se a zadívala se dovnitř do bytu. Přitom téměř úplně zavřela dveře. Zřejmě měla v troubě perníkové placičky a bála se, aby se, jí nepřipálily.
"Jsme rádi," pokračoval v duchu Nordin, "jsme nesmírně šťastni, jsme celý pryč..."
Žena znovu pootevřela dveře a řekla:
"Co prosím?"
"Ta garáž..."
"Ta je tamhle."
Podíval se tam, kam ona, a řekl: "Já žádnou nevidím."
"Je odtud vidět jenom z prvního patra."
"A ten člověk?"
"Byl takový divný. A teď už se tam asi čtrnáct dní vůbec neukázal. Byl menší postavy a snědý."
"Vidíte na tu, garáž pořád?"
"Je na ni vidět z okna ložnice..."
Začervenala se. Neudělal jsem zase nějakou blbost? polekal se Nordin.
"Patří nějakému cizinci. Potulují se tam takoví divní lidé. Takže si člověk kolikrát říká..."
Nebylo možno žádným způsobem zjistit, jestli zmlkla nebo jestli mluví tak tiše, že ji vůbec není slyšet.
"A co se vám na tom menším snědém člověku nezdálo?"
"No... on se totiž smál."
"Smál?"
"Ano. Hrozně nahlas."
"Nevíte náhodou, jestli teď v té garáži někdo je?"
"Před chvílí se tam svítilo. Zrovna jsem se byla nahoře podívat."